Odemykání jara
Skála v Mostištích
Hrdá a vztyčená s vrcholem víry,
kdy štít síly chrání ducha
a kmeny stromů jen stěží
zvítězí nad poryvy větru.
Tisíce let a stovky dnů
dělí nás od počátků tvé slávy
a znovu noří nás minulost
do proudu slzí svých,
abychom nikdy nezapomněli,
že každá zem,
jíž se dotýkají naše kroky,
je hrobem našich předků.
Hrdá a vztyčená s vrcholem víry,
avšak štít síly již nechrání
ducha.
Síla jara
Jen zpěv vůně ženy
a sténání půdy pod kopyty oří milování,
zem shodí ze sebe šat
a bere na sebe bělobu nahoty.
Pole šumí a zlato klasů
vkládá své semeno do nitra ženy.
Rty voní jako červeň zapadajícího slunce
a síla zplození zničí sílu zim,
vítězí jaro, nahé krásné a
bělostné.
Splav na Oslavě
Jak zvláštní je harmonie proudu řek
a tichá jejich minulost u kořenů stromů,
jenž jako svědkové staletí
střeží nedotknutelnost plynoucího času.
Těla stromů se mění ve staletích
a odraz v zrcadle řek zůstává nehybný,
tichý, vroucí.
Je milujícím náručím k přicházejícím
rozmarům ročních období,
aby vyzpívaly tu zvláštní píseň,
kterou zná jen plynoucí řeka a svět,
jenž v závislosti na ní
čeká na úsvit.
Odemykání jara
Anděl na svých perutích slunce
drtí poslední krystaly zimy
a ticho zrození
rozeznívá bolest umírání a zrodu.
Klíčem zlatavým
otevřou se láskyplná srdce sněženek
a běloba odráží první paprsky svitu slunce.
Zlatavá záře nutnosti zrodit se
a víra v novou píseň,
ta ztiší zpěv ptáků nesčetných,
vůle žít je silnou hvězdou
večerní.
Tam doma...
Kam až kroky mé zanesly mne
a vítr času burácel
a ničil stopy minulé,
tam vždy nalézal jsem domov.
Jakási podobnost je mezi životem a smrtí,
jakási podobnost je mezi vírou a nadějí.
Na kostelní věži odbíjí dvanáctá hodina
a polední slunce předává své zlato
klasům na polích,
avšak každý jej přijímá v míře
jemu určené,
mírou domova,
zrodu a kroků života.
Krajina dětství za deště
Tam v kalužinách stojí zrcadla,
do nichž jen prsty oblaků sem tam udeří
a spojí se navždy.
Vůně vody nebes pronikne každý kout
a zraky rosniček spojí se
v dobrém věštění deště.
Čas byl tak pomalý
a sám posedával kol cest,
na nichž jsou naše stopy.
Jen vítr odvál kolikrát ten prach
z hodin na věži
a déšť omyl ty neúprosné dřevce
rytíře času.
Dnes se vše tak rozplývá
a každá chvíle zmizí, jakoby vůbec nebyla.
My spoutaní se necháme unášet dál,
dál tam, kam musíme.
Slunečné nedělní odpoledne
Právě snad ten tok ticha
dává vzejít vzpomínkám,
ticho krouží kol nás
a mysl noří se do tisíců jisker,
které už nikdo neposkládá
do těch zvláštních ohňů přítomnosti.
Právě snad ten tok slunce
dává vzejít vzpomínkám,
ticho probudí v nás
tu zvláštní strunu,
jež rozezní se zas
a nové stává se v jejím hlasu
starým a známým.
(Ze sbírky Odemykání jara, Martin M. Čapka, 2003)