Oblaka prosincová

Konečnost

Každý den jakoby nás vzdaloval,

jednoho od druhého

a zase zpět.

Víno se rozleje

a hrozny v něm pohřbené

ztratí víru v láskyplné bytí.

Vůle žene nás někam,

kam až můžeme jít,

ale otázkou zůstává

vzdálenost našich možností.

Mléčné dráhy tužeb kosmických

kříží se s dráhou strachu,

jež není ničím jiným než skutečností,

tou bolestí, která čeká na konci každé cesty

i myšlenky.

Sám v chrámu

Jak kázat, když není uší,

které by naslouchaly,

nejen uší, ale i srdce chybí

a chlad prázdného chrámu proniká

každé zákoutí lidského bytí.

Stavět snad vysoké věže katedrál

a snít o nebi tolik vzdáleném,

zpívat a hrát bohu,

který je poplivaný

a žít, pro koho,

pro něj snad?

Prázdný je prostor

a prázdná jsou srdce,

prázdný je chrám

a prázdné jsou ruce,

neboť jeden čin z lásky bolí více,

než tisíc činů z nenávisti.

Jedné ženě

Téměř každý den míjím jednu ženu

a člověku ani nedojde ta bolest

v jejím srdci,

kdy opuštěnost nahradila opuštěnost

a maska mate každý den.

Slabost a bezmocnost se mění

jako mávnutím proutku v sílu a všemocnost.

Jak hloupě se k sobě často chováme

a hrajeme představení sobě samým,

víru dokážeme zapřít lépe než Jidáš,

opíjíme se falešnou nadějí

a každé ráno se probudíme

s hlavou plnou morální kocoviny.

                                                                          (Martin M. Čapka, Ze sbírky Oblaka prosincová, 2004)