Našemu dítěti

Podzimní dny

Mám rád podzim

pro jeho nespoutanou rozmarnost,

avšak i zrcadla vodních plání

zachvějí se pod přívalem listů.

Něco mizí

a něco se rodí

a forma Stvořitele zeje prázdnotou.

Oči nevidí,

a přesto pláčou

nad sladkým utonutím v konci.

Vzdálenost mezi souhvězdími

a dálka mezi staletími,

ty nesou v sobě něco z minulosti.

Ve svém památníku z kamenů

si vylisují žluť a oranž.

Mám rád podzim

pro jeho neslyšnou slávu,

pro jeho melancholii,

která podobná je pasoucím se koním

s očima upřenýma za obzor,

kde tyčí se vrcholky svobody.

U řeky Oslavy

(Stanislavu Vodičkovi)

Kam, až jsme schopni doputovat

a kolik kroků učinit beze snů?

To zná jen tichá píseň řeky,

která po staletí omývá

svá ňadra z kamenů.

A motýl brázdí vzduch,

křídly rozsévá tu pel,

by připravil lůžko provoněné

své družce v nebesích.

I skřivan vzdal se výšin

a slétl na rozkvetlou to zem,

vždy v lučních psaních může nalézat ta slova,

která věčně chybí nám.

Kam až jsme schopni dohlédnout

a kolik krůpějí je rosy na ranní trávě?

To jen křídla motýlů spočítají,

vždyť tady se kříží jejich světy.

Hněď zorané země

(Janu Čepovi)

Kraj, jenž mění své dlaně

a boří prsty svého pohledu

do kypré hnědi rovin úrodných.

Hluboká touha Tvého kraje

a nezměrná bolest,

kterou vírou proměníš v sad.

Malá místnost ještě čpí nocí,

v níž se umíralo

a ráno je již opentleno vůní svatební,

která neskrývá sladkost mladých ňader nevěsty.

V hnědi půdy zorané raší první klasy

a špinavá bota žence

promění se v blankytnou modř,

jež zahalí nebe.

Tam prohání se ve svých drahách letu skřivan,

ten posel svobody a naděje.

                                                                                                          (Martin M. Čapka, ze sbírky Našemu dítěti, 2002)