Myšlenka z nedělního kázání o Svátku Křtu Páně

Myšlenka z nedělního kázání o Svátku Křtu Páně

(Gn 1, 1-5, Žl 29, Sk 19, 1-7, Mk 1, 4-11)

Dnes si připomínáme křest Páně ve formě zvláštního svátku. Mnozí se ptají proč. Bylo to tak důležité? Tyto otázky jsou zřejmě výraz mentality dnešních křesťanů. Byli jsme vesměs pokřtěni, ale kdysi dávno. Bylo to brzo po narození a nezanechalo to žádné vzpomínky v našem vědomí. Proč bychom se měli tedy vracet k tomu, co už pro nás není aktuální, asi tak jako není aktuální otázka zápisu do první třídy pro toho, kdo má před maturitou? Kdyby byl křest jenom zápisem do matriky, pak by tomu skutečně tak bylo.

Ale křest je první a základní svátost, je to začátek nového života v Kristu. Život jednotlivce je z velké části určen vlivy, které daly vznik jeho zrození. V duchovním životě je tomu podobně: Rosteme z toho, co nám dalo vznik. Jak rozvádí východní otcové tuto myšlenku: Duchovní život je růst semene zasazeného v srdci křtem. Při křtu jsou symboly bohaté významem.

Ale dnes bych se chtěl spolu s vámi držet při zemi. Asi nenalezneme člověka, který by nepotřeboval ve svém životě třeba čas od času druhého člověka. Samota, i když je mnohokrát krásná, je někdy ubíjející. Samota dokáže člověka zabít. Dnes si můžeme uvědomit krásnou skutečnost. Ve křtu jsme dostali domov, ve křtu jsme dostali společný jazyk, kterým se domluvíme, ve křtu jsme dostali dar k někomu přináležet a být jeho součástí.

Jak často strádáme bez skutečnosti přináležení k někomu. Jak často by nám to mohli popsat lidé bez rodiny, bez zázemí, bez lidí, kteří je vítají a mají rádi.

Dnes o svátku Křtu Páně bychom si měli uvědomit obrovský dar, který jsme ve křtu přijali. Nikdy nezůstaneme sami. Kristus je v nás a my v něm. Přináležíme k někomu, kdo má moc rozrazit brány naší samoty. Nejsme sami a nikdy nezůstaneme sami.

"Ty jsi má milovaná dcera, ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení." A nikdy tě neopustím. Amen