Myšlenka z kázání o Zeleném čtvrtku - Památka Poslední večeře Páně

Myšlenka z kázání o Zeleném čtvrtku - Památka Poslední večeře Páně

(1 Kor 11, 23-26, Jan 13, 1-15)

Velmi se omlouvám, že zde mísím dvě skutečnosti - Týden modliteb za jednotu křesťanů a Zelený čtvrtek - Památku Poslední večeře Páne.

Každý rok se v lednu scházíme a modlíme se za jednotu křesťanů. Každý rok více a více slov. Představení a projevy různých farářů, biskupů a duchovních tvoří kolorit tohoto týdne. Ale kladu si každý rok stejnou otázku: " Chceme to vůbec?" "Proč prosíme za něco, co jsme vlastníma rukama zničili?" Je to stejné, jako bych si sekerou, krumpáčem či sbíječkou zničil krásný dům včetně střechy a léta nebo staletí se jen modlil, aby to Bůh opravil. Aby opravil to, co jsem sám zničil. Myslím, že toto je největší paradox týdne modliteb za jednotu křesťanů. A znovu ta stejná otázka: "Chceme to vůbec?" Chtějí se ti faráři, biskupové, kazatelé a duchovní vzdát svých "ovčinců", které často chtějí v rozporu s Evangeliem jen "stříhat"? Nebojí se trochu, že "promícháním stáda" se jim zmenší komfort a nebudou si moci dovolit zájezdy, poutě, nová auta, plány megalomanských staveb a různé své požitky, které se mnohokrát staly součástí jejich života? Chtějí věřící zdánlivě opustit přímou cestu, o které jsou přesvědčováni, že je přímá? Je skutečně přímá za Kristem, nebo jen se za ni vydává?

Chceme vůbec jít ke kořenům, abychom nalezli znovu Krista? Chceme vůbec hledat Krista a jeho učení, když máme katechismy, encykliky, závěry teologických komisí, vlastní církevní právo a další slova a slova psaná či mluvená?

Zdá se mi, že přes nánosy lidských myšlenek či smyšlenek, jsme na Kristovy výzvy, Jeho Oběť a Jeho poselství tomuto světu nějak zapomněli. Zapomněli jsme i na radostnou zvěst Evangelia, kterou často suše bez přemýšlení přečteme. Zapomněli jsme na to, že se máme stát solí země a světlem světa? Nejsme spíše jen pohoršením a stádečky, které si chrání "svou pastvu"?

Jeden příběh vypráví o chudáku, který měl z života trápení, ale nepřestával se modlit: " Pane, prosím tě, ať aspoň vyhraji v loterii." Měl se čím dál hůř, ale dál se modlil: "Pane, pomoz mi, ať vyhraji v loterii." Jeho modlitba každodenně stoupala do nebes: "Pane, pomoz mi...dej, ať vyhraji v loterii."

Až ho jednou v noci probudil Boží hlas: "Tak mi také pomoz a kup si alespoň ten los."

Nepodobáme se tomu chudákovi, nejsme jako on? Nepodobají se tomuto příběhu i naše týdny modliteb za jednotu křesťanů? Nepodobá se tomu i naše rozplývání nad Poslední večeři Páně o Zeleném čtvrtku?

Pokud chceme jednotu křesťanů, tak začněme na těch "nejnižších" místech tam, kde se jako křesťané setkáváme, mezi sebou ve farnostech nebo sborech. Kristus na začátku svého působení měl kolem sebe také jen pár věrných. Nečekejme na pokyn "těch nahoře", začněme u sebe. Pokud chceme jednotu, tak Bůh nám jistě pomůže. Ale musíme proto něco udělat.

Pamatujme na to, že jsme jako křesťané pokrevní příbuzní, sestry a bratři, neboť v nás koluje jedna krev, kterou Kristus prolil za nás všechny. Jsme jedné krve s Kristem, ale i mezi sebou navzájem.

Eucharistie je svátostí jednoty, tak ji ustanovil Kristus. Eucharistie je posila na cestu za Kristem, ne odměna "premiantů" v církevní škole. Usilujme o to, aby se Eucharistii vrátil význam, který jí dala Kristova Oběť za spásu všech.

Budeme i nadále bořit Kristovo dílo svým rozdělením a neochotou něco udělat pro naplnění Jeho odkazu? Stačí jen slova nebo nastal čas práce každého z nás na obnově?

Vzpomeňme na vztah dvou lidí - na manželství, které drží pohromadě tenké nitky, které jsou však zesilovány vzájemnou láskou, úctou, ale i ústupky obou stran. Bez ústupků nastává samota. Chceme zůstat sami, nebo naplnit Kristovu výzvu?

Přečtěme si znovu důkladně Ježíšova slova: Jan 13, 34-35 a Jan 17, 20-26.

To jsou otázky pro každého z nás a možná už příští rok bude týden modliteb za jednotu křesťanů jiný. A možná i letošní prožití Zeleného čtvrtku nám pomůže překročit svůj stín.

Modlitba nemění svět. Modlitba mění lidi, kteří pak mění svět.

(P. Jindřich Bartoš)