Myšlenka z kázání o vigilii Zmrtvýchvstání Páně (Bílá sobota)

Myšlenka z kázání o vigilii Zmrtvýchvstání Páně (Bílá sobota)

(Gn 1, 1-2, 2, Žl 104; Gn 22, 1-18, Žl 16; Ex 14, 15 – 15, Ex 15; Iz 54, 5-14, Žl 30; Iz 55, 1-11, Iz 12; Bar 3, 9-15. 32 – 4,4, Žl 19; Ez 36, 16-17a. 18-28, Žl 42; Řím 6, 3-11, Žl 118; Mt 28, 1-10)

Drazí přátelé, vítám vás všechny v nejslavnější den křesťanského roku. Dnes si společně zkusíme uvědomit, že o Velikonocích jde i o to, co se děje s naším životem. S naším životem, který se vírou dotýká vrcholných tajemství života a smrti našeho Pána.

Dějiště Ježíšova zmrtvýchvstání nelze omezit na ten úzký prostor skalního hrobu za hradbami Jeruzaléma – tím prostorem, do kterého vstává je náš život, je to prostor naší víry. My jsme povoláni být svědky jeho zmrtvýchvstání. Co to znamená být svědky zmrtvýchvstání? Samozřejmě jsme nebyli očitými svědky jeho zmrtvýchvstání, jakožto nějaké události dávné minulosti – ostatně to nebyl nikdo, ani apoštolové. Znamená to, že jsme povoláni svým způsobem dosvědčit, že Kristus je živý. Nejde o to přeříkat teologické teorie o tom, co to znamená zmrtvýchvstání.

Máme osvědčit především to, že je živý pro nás a že je živý i v nás. A to nikoliv jen v onom vybledlém idealistickém smyslu přesvědčení o jeho myšlenkách, jak se to říká nad hroby velkých zesnulých. On je pro nás živý nikoliv jako učení nebo ideologie, nýbrž jako osoba a živý Bůh.

Celá událost Krista, zahrnující jak jeho osobu, slova, činy, pozemský osud, tak i onu jeho mnohotvárnou přítomnost v běhu dějin křesťanství, tvoří živý proud, který uchvacuje a zúrodňuje náš život, ale jen tehdy, kdy se mu otevřeme.

Pamatujme, že Velikonoce, jsou svátky Boží lásky, v nichž si připomínáme koncentrovaná slova jedné veliké události: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Amen.