Myšlenka z kázání o Velkém Pátku
Myšlenka z kázání o Velkém Pátku - Památce umučení a smrti Páně
(Jan 18, 1-19,42)
Dnes nám stojí před očima kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v listech Pavlových čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením a dnes tomu není jinak. Je třeba říci, že se křesťanská víra nevyžívá chorobně v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové. Jestliže na Velký pátek uctíváme kříž, ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Šel proti zlu a na této cestě nikdy neodpovídal zlem. Kristus věděl, že tato cesta nevede k žádnému lidskému triumfu, ale věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně.
Nejstarší obraz Ukřižovaného, který se dá datovat, je v kodexu (Evangeliář uložený dnes ve Florencii, napsaný v mezopotámském klášteře v Zagbě) syrského mnicha Rabuly z roku 586.
Jde o zobrazení Ukřižovaného, které převládá až do raného středověku na Východě i Západě. Něco je na něm zvláštního. Jeho oči jsou otevřené a tělo nebudí dojem mrtvého. I na východních ikonách má Kristus široce otevřené oči, které se nedívají už na nic blízkého, ale jsou upřeny do nekonečna, do Božího světa. Dívá se dál než před tím, žije v Bohu a s Ním kraluje na věky.
Drazí přátelé, přeji vám i sobě, abychom dnes i po celý náš život při pohledu na Kristův kříž dokázali dohlédnout dál, až tam, kde je pramen víry, lásky a naděje. Tam, kde začíná život.
A také, abychom se dnes zamysleli nad postavami, které vystupují v textech Pašijí. Kdo jsem, komu se nejvíce podobám a jestli chci po celý svůj život jít cestou této postavy, anebo je právě čas se změnit? Amen.
Má naděje se opírá o tři věci:
o lásku s níž nás Bůh adoptoval za své děti,
o pravdivost Jeho příslibů
a o Jeho moc, se kterou své přísliby plní.
(sv. Bernard z Clairvaux)