Myšlenka z kázání o Slavnosti Narození Páně

Myšlenka z kázání o Slavnosti Narození Páně

(Iz 52, 7-10; Žl 98; Žid 1, 1-6; Jan 1, 1-18)

Drazí přátelé, v dnešním evangeliu Jan vkládá svůj úžas nad největší událostí lidských dějin do slov: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." Je úžasné, že Boží láska se nás ujala, vzala na sebe naši lidskou bezmocnost a zároveň nám dala život. Život v tom, že Bůh přišel, aby nás spasil a zachránil. A povýšil na Boží děti. Úžas lidí nad divem Boží lásky v křesťanech neslábne. Naopak roste a čím víc se člověk umí zamyslet nad sebou, poznávat sám sebe a svět kolem sebe, tak tato síla roste. Spousta umělců se pokoušela zachytit setkání Boha a člověka v betlémských jeslích. Církev v prvních staletích nevnímala jako velmi důležité slavení narození Ježíše Krista. Církev prvních staletí vnímala narození Božího Syna jako událost, která nemá moc společného s Jeho úkolem v dalším spasitelském konání. Prvotní křesťané vnímali oslavu narození jako pohanský zvyk a skutečnost narození nestála za velkou pozornost. Byli přesvědčeni o tom, že důležitější je život, skutky a u Krista druhé zrození k věčnému životu. Ale i mezi křesťany si Duch Svatý probudil svědky narození Páně a znovu přivedl všechny křesťany k Betlému, k jeslím. Ve čtvrtém století už i v Římě začínají křesťané slavit slavnost Narození Páně. Zrození spasitele ve chlévě není jen líbivý folklór naší víry, ale je podstatnou částí naší víry v Krista. Je pravda, že po staletí se křesťané dohadovali, jestli je Ježíš jen člověk nebo jen Bůh. Naštěstí křesťané objevili tu hlubokou pravdu, že Kristus je celý člověk i celý Bůh. Naštěstí křesťané začali také vnímat tuto skutečnost jako tajemství. Náš rozum na to nestačí a vůbec ne naše zkušenosti. Nejkrásnější zvěst Vánoc je ta, že Kristus chce i nás pozvednout na post Božích dětí. Člověka učinit dcerou nebo synem Božím. Tajemství Vánoc nejsme schopni vysvětlit lidským rozumem. Nejsme schopni toto tajemství Boží lásky pochopit. Protože rozum nám brání postoupit výše, než nás narozený Kristus zve. Už sv. Augustin dospěl k tomu, že nejhlubší teologií není teologie rozumu, ale teologie prostého milujícího srdce. Drazí přátelé, myslím, že je důležité projít v našich životech cestu od dřeva jeslí až k dřevu golgotského kříže. Důležité je přijmout Krista jako bezbranné dítě, jako trpícího muže a jako vítězného Spasitele.

Prosme našeho Pána, aby nám dal poznání, že celý Kristův život je největším darem, který nám Bůh mohl dát. Abychom si uvědomili, že každá chvíle Kristova života má v sobě lásku, kterou nás Bůh obdařil. Přeji nám všem, abychom tyto cesty neminuli a dokázali je ve svých životech spojit v jednu jedinou větu: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." Amen.

                                                                                Boží láska nemiluje to, co je hodné lásky. Ona tvoří věci hodné milování.

                                                                                                                                                                                          (Martin Luther)